Velcome

Na rozdíl od křesťanského náboženství, které lásku těla považuje za něco fuj-fuj bohužel nezbytného, se staroegyptští bohové chovali v těchto věcech celkem lidsky. Jestliže křesťanský Bůh se při stvoření světa pěkně nadřel, pak staroegyptský bůh Atum, který stál na prvopočátku všeho, rozhodně věděl, jak spojit příjemné s užitečným.

Stvoření světa pojmul tak, že rukou uchopil svůj penis, masturboval a semeno polykal. Pak vyplivnul vzdušný prostor, boha Šu, a vlhkost, bohyni Tefnut. To už byla dvě božstva rozdílného pohlaví a ti měli Geba (bůh Země) a Nut (bohyně Nebe).

Na 1. obrázku jsou tři aktéři: bohyně Nut, její otec Šu (stojící) a jeho ležící syn Geb, který je zároveň manželem své sestry Nut. Při stvoření světa leželi sourozenci v manželském spojení, dokud je od sebe neoddělil vzdušný prostor (táta Šu). Hlavními hrdiny napínavé a pikantní historky se stala další generace čtyř božských sourozenců, kteří vytvořili dva manželské páry. Kladná dvojice Eset s Usírem a mizera Sutech se ženou Nefthet.
Sutech řevnil na Usíra do té míry, že ho zabil, rozkouskoval a kousky rozházel po Egyptě. Eset manžela posbírala, složila a omotala (odtud mumie), ale běda, genitálie spadly do Nilu, kde je spolkly tři ryby. Tak je Eset nechala uměle vyrobit. Teď bylo potřeba manžela oživit. To ilustruje kresba na papyru (2), kde se Eset Usírovi láskyplně věnuje, zatímco bůh Anubis mumii podepírá. Další obrázek (3) mate svou zdánlivou nevinností, ale nenechme se mýlit. Ano, jde tu o soulož, a to způsobem vskutku nevídaným. Usíre je mrtvý, ale i po smrti ještě dokáže zplodit syna. Eset se tedy v sokolí podobě vznáší nad klínem svého mrtvého manžela, z něhož vystupuje sperma.

A tak je počat Horus, který mimochodem časem znásilnil svou matku. Svět bohů a lidí byl v Egyptě propojen. Faraon byl vždy považován za syna tou dobou nejoblíbenějšího boha. Rovněž, po vzdoru bohů, se v panovnických rodinách uzavírala manželství mezi bratry a sestrami, ale i mezi otcem a dcerami. Tyto incestní sňatky se děly v zájmu dynastie. Starý Egypt naprosto nebyl nějakým nemorálním hampejzem, jak by se mohlo zdát.

Umělci starého Egypta měli na jednu stranu široké a na druhou stranu zase zdánlivě úzké pole působnosti. Realizovali se v obřích sfingách zrovna tak, jako v miniaturních modelech a soškách, které se vkládaly do hrobek, v rozsáhlých nástěnných malbách a cyklech ze života bohů a králů, ale i v drobných kresbách a malbách na papyrech. Zdánlivá omezenost jejich uměleckého rozletu byla dána pevnými pravidly pro zobrazování, která se projevila za tři tisíce let historie Starého Egypta (2 955 př. n.l. 395 n.l.).

Kresba (4) z období Nové Říše nám ilustruje některá z těchto pravidel, která by se dala shrnout slovy: Vše, co je podstatné, musí být vidět a to z nejvýstižnějšího zorného úhlu. Takže vlastní spojení milenců vzal umělec v průřezu, obličej je z profilu, ale oči jsou viděné zepředu, hrudník je načrtnut také zepředu, ale ruce jsou k němu připojeny z profilu. Egyptský umělec netvořil pro obecenstvo a jeho proměnlivý vkus. Nejčastěji zdobil stěny hrobek svých pánů, kterým měly výjevy pomáhat při cestě na onen svět. Zobrazení člověka zastupovalo danou osobu a proto muselo být vše podstatné vidět. Že je pravá noha v zákrytu za levou? To je zlé, to by se zesnulý mohl ocitnout na onom světě bez ní. A tak se umělec snažil ve svých zobrazeních předvést všechny části těla v jejich nejcharakterističtějších a nejlichotivější podobě.